Odvaha nespadnout do zadku aneb k jednomu „státnímu svátku“ 1.10.2017

08. Říjen 2017

 

Kdysi se ve jménu pokroku razilo heslo zpátky ni krok, nebo potom jen už asi mít odvahu jít kupředu. V pořádku, budoucnost ještě změníme, minulost už asi sotva. Připustit si, že za těmi dveřmi budoucnosti je nějaké neznámo nás někdy lehce leká, a mnozí to chápou jako příležitost pro adrenalinovou únikovou hru z reality do reality. Připustit si, že změna nemusí být vždycky k lepšímu, ale také občas k horšímu, vyžaduje existenciální odvahu.

Člověk někdy zírá nad tím, kolik rezerv směrem dolů v některých lidech ještě může být. Kdyby soudruzi v padesátých letech vymysleli slosovatelnou bonzačku, nebo možnost vyhrát nedostatkového Škodu Tudora, který strana a vláda přidělovala na poukaz, snad by tady ještě ten režim byl.

Tak velká je závislost lidí na penězích.

„ Geniální „ spojení slosovatelného udavačství nenapadlo ani R. Heydricha, a to už tedy byl nějaký „ číman “. Vyhrát za protektorátu jen poukaz na benzín, nebo získat zpět autobaterii, kterou Němci zabavili, by bylo jistě tehdy dostatečnou odměnou. Ale dost smutného žertování, kapitalismus naroubovaný na socialismus působí jako jakési turbo. Pohání ovšem někdy staré součástky. Když se k chuti vyměňovat si manželky, částečně rozšířené už za normalizace, přidají ostré peníze, vznikne reality show. Začíná to měnit i mentalitu lidí, lidé, které škola nebo rodina nikdy nepřiměla k ničemu, se stávají najednou pod dozorem Velkého Bratra povolní beránci, schopní pod vlivem vidiny milionu udělat téměř cokoliv. Společnost kontroly předpověděl M. Foucault i G. Orwell, ale představa, že sami do ní vběhneme, předčilo i fantazii těchto geniálních spisovatelů. Mnohé možná nevzrušují tak peníze jako právě chuť pohybovat s lidmi jako s figurkami, stát se druhým lidem osudem (nebo osudným), přivlastnit si jejich čas, jejich život a jejich smýšlení, jako by se to samo sebou rozumělo. Privatizovat si pravdu (moje pravda, Naše pravda atd.., ) a lásku, jako lásku k sobě, ke mně. Vše se děje v rámci legálních a demokraticky nepostižitelných pravidel teritoria a impéria. Mnozí tedy zažívají nesnesitelnou sviňskost lidí a cítí se proti něčemu bezmocní. Podobně jako alergický imunitní systém se snaží tomuto zabránit hlasováním pro právo silné ruky, aniž si uvědomují, že ješitný egoista nikdy nemůže spasit. Právě pro všechny tyto důvody nemůžeme zůstat stát, jdeme možná po ulici břemen nedůvěry, která byla naložena, jako jakási presumpce viny z minulosti dávno známá.

Takovou minulost už nechceme, právě proto jdeme kupředu a současně se ohlížíme. Mnozí raději zůstanou stát, minimalisticky si řekneme, že to ještě tak zlé není, v zastavení třídíme myšlenky a rozjímáme. Horší je, jestliže začneme padat dozadu a úplná katastrofa, jestliže začneme padat do zadku.

Někteří z nás jsou prostě fascinování tou gravitační silou černé díry, zvláště v případě, jestliže je ten zadek trochu alespoň pozlacený, to je pak úplně neodolatelné. Jestliže nám ještě při tom ujedou nohy po nastražené banánové slupce, mohou se mnozí vymlouvat, že tam spadli vlastně nešťastnou náhodou.

Z černé díry se  však už nikdo a nic nedostane ven, neboť gravitace je tak silná, že ani světlo se nedostane ven, fyzika je milosrdná, podle jejích zákonů by se ti lidé již tady neobjevili a „vylezli“ by někde v jiném vesmíru (asi antihmoty). Společnost tak milosrdná není, tito lidé tu zůstávají s námi a vracejí se zpátky na jeviště, jakoby se vůbec nic nestalo.

 

PhDr. Ivo Syřiště, Ph.D.